Pamatujete na zlaté časy thrashingu? Vládly kapely ostré jak břitva, kdo neměl stahováky a nábojové pásy alespoň ve třech řadách, ten jako by nebyl. Jména amerických veličin jako SLAYER, METALLICA nebo MEGADETH vylepšovaly německé smečky KREATOR, SODOM a samozřejmě také hlavní aktéři našeho povídání - DESTRUCTION. Kultovní vinily už asi zůstanou nepřekonány, přece jen „svět se hnul”, řečeno slovy pistolníka Rolanda putujícího k Temné věži, neznamená to ale, že by skupina neměla co říct současným metalistům. Zakladatelé stylu mohou stále vyučovat.

Ten „správný” Destruction si nelze představit bez blonďaté mařeny majitele pizzošky, basáka a řvouna Schmiera. Hlavně jeho přítomnost mohla odstartovat slavný návrat kapely v kulatém roce 2000 s deskou "All Hell Breaks Loose". Nahrávalo se, trošku překvapivě, ve studiu Abyss pod taktovkou Peter Tägtgrena a skupina bez obav vkročila do stejné thrashové řeky s moderním zvukem a nenásilným roubováním nového na tradiční žánrové postupy. A podle formulky - neměnit vítězní tým - zůstala celá sestava stejná i na novince.

Ta je o malinko tradičněji pojatá. Obal evokuje fošnu "Infernal Overkill" z pětaosmdesátého roku a zpátky máme i Šíleného řezníka v póze vášnivého dřevaře a zastánce deštných pralesů. Materiál je svižný, plný žánrových klišé, jak hudebních, tak textových, od vybrnkávaného úvodu "Days Of Confusion" nenechá vydechnout, riffuje se jak o život, Schierův skřehot řeže v uších - tak to mají mazlíčkové Antikrista rádi, tak to má být. Subjektivně největší hitovkou (rozumějte v headbangers mantinelech) se mi jeví devítka "Godfather Of Slander".

Proč tedy to závěrečné bodování? Byť nedám dopustit na první řeznická alba, bral jsem od Schmiera jako logický vývojový krok jeho další skupinu HEADHUNTER, se kterou vydal (spolu s mistrem účinkovalo bubenické eso Jörg Michael a kytarový boreček s kouzelnou přezdívkou Schmudel) tři skvělá alba. Návrat k tradičnímu thrash metalu beru jako krok zpět a volám: “Chci nové album Lovce lebek!!!” A Pizzaschmier to nevyloučil…

P.S. Závěrečný vtípek, kdy od 12 do 65 skladby jsou jen několikavteřinová ticha a až jako 66 track následuje ukrytý bonus, bych si klidně odpustil.